Hvězda Ženy za pultem Božena Böhmová (94): KDO SE SPOLČOVAL SE SOUDRUHY?!

Paní Böhmová, potkáváme se ve střešovické nemocnici, co se vám stalo?
„Jsem tu už tři měsíce, od začátku května. Měla jsem velké bolesti, nešlo mi chodit, tak mě tu dávají dohromady. Dopoledne a odpoledne mám rehabilitace, to mě vždycky takovým strojem postaví do chodítka a snaží se mě rozhýbat. Zprvu to jde pomalu, pak se to trošku zlepšuje. Uvidíme, jak dlouho tu budu. Poprvé to bylo rok a půl.“

Už jste tu opakovaně?
„Před dvěma lety jsem upadla a zlomila si krček. Už jsem chodila o holi, šla jsem si lehnout a chtěla se ještě podívat, kolik je hodin. A jak jsem se v chůzi otočila, zamotala jsem se a spadla. Naštěstí jsem měla náramek od společnosti Život 90, doporučuji to všem starým lidem. Asi měsíc předtím jsem si ho pořídila! Ten den byl u mě vnuk, bylo to pondělí, a loučil se s tím, že přijde zase v pátek. A chvilku poté se mi to stalo! Kdybych ten náramek neměla, ležela bych tam pět dní bez pomoci, bez mobilu, bez možnosti dovolat se komukoliv.“

Na svůj věk vypadáte neskutečně vitálně a energicky, přesto ale... jak bych to řekl – býváte často označována v minulém čase...
„Ano, fůra lidí si myslí, že už tady nejsem. (smích) Ale víte, vyjma lásky k divadlu jsem měla ještě lásku k přírodě. Měli jsme kdysi chalupu, kterou jsem dala dceři, a ta tam začala hospodařit. Říkám tomu kozí farma, v podstatě je to hromada všeho možného zvířectva. Začala jsem tam jezdit a tím, určitou změnou života, jsem odešla do zapomnění. Ale nestěžuju si.“

Proč jste vůbec s herectvím skončila?
„V těchhle věcech se musíte prosazovat, určité lidi si předcházet, a to je pro mě nemožné. Můj muž byl Karel Špička, byl zaměstnaný v Československé televizi jako režisér vedlejších pořadů, a vím, kolik měl vždycky telefonů, dárkových košů na různé svátky. Tohle já neuměla a ani snad umět nechtěla. Se svým životem jsem vcelku... no, spokojená říci nemůžu, protože nemyslím, že bylo vyčerpáno všechno, co jsem uměla, ale nespokojená také ne. Jsem ráda, že jsem tu dobu prožila tak, jak jsem ji prožila.“

Kdy jste stála naposledy před kamerou?
„Víte, že si ani nepamatuju? Nezapisuju si to do paměti. Já měla hlavně ráda divadlo. A na něm jsem si vážila pana režiséra Jaroslava Dudka, všechno směřoval k efektivitě.“

Vaším domovským divadlem bylo Divadlo E. F. Buriana, kde jste strávila celý život.
„Ano. Začínala jsem ve Zlíně, pak jsem šla do Ostravy a následně dostala nabídku do Prahy od Karla Nováka. U Buriana jsem byla až do důchodu. Tehdy měla divadla vyměřená takzvaná směrná čísla zaměstnanců, která se nesměla překročit, tak mě Větrák (Josef Větrovec, herec a ředitel divadla – pozn. red.) přesvědčoval, abych odešla do penze. Že ale můžu dál pracovat na poloviční úvazek. Do určité míry mě to uráželo, tak jsem šla. Nebyla jsem ještě tak stará, bylo to v roce 1982. Pak jsem ještě něco dělala, ale už jen drobnější věci...“

Chybělo vám hraní?
„Ano, ale co jsem mohla dělat? Život mě takhle postavil...“

Byla jste v kontaktu alespoň s některými kolegy?
„Většinou s těmi, kteří už na tom byli tak jako já. (smích) Skončily jsme tři na loži. Nina Zvjagina, nápovědka od Buriana, Anuška Pejskarová, velice talentovaná komička, a pak Viola Zinková. Ta zemřela nedávno. A jak mi holky zemřely, zůstala jsem sama se vzpomínkami...“

A je někdo, s kým byste se chtěla vidět?
„Chodí za mnou Honza Šmíd, herec, o Violku se staral až do smrti a teď občas přijde za mnou. Ale ráda uvidím kohokoliv. Jen musejí sami chtít, nemám na nikoho žádný požadavek.“

Na koho ráda vzpomínáte?
„S láskou na Jiřinu Bohdalovou. To byl ještě živ Mac Frič a Jiřina s ním jela někam myslím do Vídně a požádala mě, jestli bych jí hlídala Simonu. Té bylo asi dvanáct. Ráda vzpomínám, jak u mě usínala v posteli a zpívala mi nějakou anglickou písničku. Jiřinu mám vážně moc ráda, jsem její velká zastánkyně a obhájkyně.“

Sledujete v televizi své věci?
„Ani ne, dokonce jsem mnoho zapomněla. To už jsem byla chromajzl, poslouchám televizi a že půjdou Bakaláři, díl Kravata. Mně nic nesepnulo. Začalo to, na scénu nastoupili herci, pořád nic. Až ta ženská promluvila, poznala jsem, že jsem to já, a uvědomila jsem si, že jsem to dělala. I jsem si vzpomněla na natáčení. Hrál tam se mnou Pepík Bek. Dostali jsme scénář a já tam měla předepsáno, že mu mám dát facku, a on za mnou furt chodil, Boženo, ale malou! Když se to točilo, vyťala jsem mu takovou, že to hvízdlo. (smích) Tyhle selské, dryáčnické typy po mně chtěli hodně. Hrála jsem, co přišlo.“

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání tištěného deníku Aha!

Jak vznikal rozhovor
Bál jsem se, že Božena Böhmová, která už řadu let žádný rozhovor neposkytla, o setkání nebude mít zájem, ale opak byl pravdou. „Jen klidně přijďte,“ pozvala nás, když jsme se jí dovolali do střešovické nemocnice. „Mám ráda lidi, a snad si vzpomenu na něco, co pro vás bude zajímavé. Přinejhorším to nepoužijete,“ smála se. Na povídání pro noviny paní Böhmovou velmi ochotná sestřička posadila na vozíček a vyvezla ven, aby si zřejmě nejstarší žijící česká herečka mohla zapálit. „Kouřím od sedmnácti let, tak s tím teď nepřestanu,“ dodala a spustila své vyprávění…